Čas od času jsme šokováni pohledem na televizní záběry a novinové snímky zdevastovaných hřbitovů. Nastříkané hákové kříže, vyvrácené náhrobky, vulgární hesla. Vnímáme to jako něco nanejvýš odpudivého, nepřijatelného, trestuhodného. Rozhořčujeme se, jistěže právem, nad tímto nejzvrácenějším projevem vandalismu a občas přidáme větu o zoufalém mravním stavu naší mládeže. Co ale soudit o tom, děje-li se něco v principu hodně podobného takříkajíc oficiálně?
Jedna taková podivnost se nachází v Hroznětíně na Karlovarsku, kde ji 10. ledna 2007 objektivem svého fotoaparátu zachytil BOŘEK KRŠNÁK z Plzně (obr. nahoře). Jedná se výroční památník osvobození českého pohraničí z roku 1946 umístěný na obecním náměstí. Podobných milníků poutajících pozornost k hrůzostrašné historii druhé světové války a nacistické okupace se v západočeském pohraničí nachází jistě více. Tento je něčím zvláštní a dodejme hned, že je mimořádně nechutný.
Při pozornějším zkoumání zjistíme, že pamětní deska je umístěna na náhrobním kameni. Ten je otočen hlavou dolů, takže jméno zesnulé osoby se nachází v zemi. Viditelný je pouze nápis geb. VOG ... a datum narození a úmrtí. Z těchto údajů je možné odvodit, že se jednalo o ženu (zkratku geb. lze dešifrovat jako geborene = rozená). Pro nezasvěceného návštěvníka z toho plyne, že pomník byl součástí hrobu, v němž byly v lednu 1929 uloženy ostatky ženy, patrně sudetské Němky, jež zemřela ve věku nedožitých 53 let. Její dívčí jméno začínalo písmeny VOG (možná VOGEL).
Záhadou je, proč místo jejího posledního odpočinku bylo tímto skandálním způsobem zneuctěno. I kdybychom se snažili porozumět poválečné protiněmecké náladě(projevující se zejména u některých méně inteligentních, ale o to militantnějších aktivistů z řad Revolučních gard), těžko akceptovat skutečnost, že pamětní deska byla umístěna na náhrobku člověka, který zemřel čtyři roky před tím, než se Hitler ujal moci a ašský tělocvikář Henlein ustavil svoji Sudetendeutsche Heimatsfront. Sotva tedy mohlo jít o nějakou zuřivou "nacistickou Gertrudu".
Třeba je ale všechno jinak a Hroznětínští dobře vědí, proč má zmíněný památník právě tuto podobu. V tom případě by nebylo kdy věci, kdyby se k tomu vyslovili a nám neznalým to náležitě osvětlili. V opačném případě se vystavují nebezpečí ztráty dobré pověsti. S tou je totiž něco tak nevkusného, jako tamní poválečný památník, sotva slučitelné.
Text s podobným obsahem byl 18. ledna publikován v Karlovarském deníku. O osm dní později stejné noviny přinesly reakci hroznětínského starosty Jaroslava Rovného, kterou uvádím v plném znění.
Nepatřím mezi ty, kteří se vždy a za každou cenu snaží omluvit i neomluvitelné. Památník, o kterém pan Stejskal psal v Karlovarském deníku, je pro nás Hroznětínské bezesporu ostudou. Nicméně, bez ohledu na skutečnost, že jsem byl vyzván k vyjádření, si k celé záležitosti dovolím poznamenat, že dost možná zájem pana Kršňáka, případně i pana Stejskala, byl někým vyvolán. Rozhodně mohu dokázat, že v tomto případě ani jeden z dotčených pánů Ameriku neobjevil. Krátce po volbách jsem na obecní radě, ale i jinde, s některými občany o nevhodnosti použitého kamene pod pamětní deskou hovořil. Vadí mi, že se pan fotograf, případně pan autor nepokusili získat na radnici bližší informace.
Pamětní deska byla upevněna na upravený kámen a odhalena 5. 5. 1946 v blízkosti děkanského kostela. V 80. letech došli představitelé obce zřejmě k závěru, že deska s pokrokovým textem nepatří do blízkosti kostela. Bylo rozhodnuto, že s ohledem na velikost původního kamene je nutné desku demontovat a připevnit ji na náhrobní kámen donesený s vysokou pravděpodobností z blízkého, v té době naprosto zdevastovaného židovského hřbitova.
Nebudu pátrat, proč se tento pro mnohé nechutný pomníček za 16 let již neodstranil. Důvod, proč ani já jsem za dva měsíce ve funkci starosty nezařídil nápravu, má dvě příčiny. Zaprvé jsem se s novým vedením věnoval převzetí úřadu. Zadruhé nejsem z těch, co bourají a nevědí, co nového postaví.
Budu usilovat o vrácení věcí na původní místo. Poté jistě nastane možnost využít uvolněný prostor k tomu, abychom uctili památku někoho jiného, například zakladatele naší obce, později také města, blahoslaveného Hroznaty.
O reakci hroznětínského starosty byl uvědoměn také fotograf BOŘEK KRŠŇÁK, který poskytl Lubomírovým Listům 29. ledna 2007 stanovisko, které má podobu otevřeného dopisu Jaroslavu Rovnému.
Vážený pane starosto,
přiznávám, jsem pachatelem výše uvedené fotografie. Jsem totiž amatérský fotograf a fotím celou řadu věcí - architekturu, přírodu, vkusné i nevkusné památky a spoustu věcí, které mi zkrátka padnou do oka. To jsou mé motivy, pane starosto, za nimi račte nehledati zájem nějakého třídního nepřítele.
Při návštěvě Hroznětína jsem obdivoval tamní kostel a pak derivační kanál potoka. Pak jsem náhodou objevil onen pomník a cosi mě na něm zkrátka zarazilo. Genezi pomníku jsem rovněž, jako autor článku pan Stejskal (který ode mě získal toliko dva snímky, žádný další pokyn), přisoudil prvním poválečným létům a měl jsem za to, že buďto nedostatek vhodného kamene nebo snad dokonce sám záměr potupit dřívější obyvatelstvo vedl autory k použití starého náhrobku orientovaného vzhůru nohama.
To, co píšete, je pro mě velkým překvapením. Za prvé bych v době reálného socialismu 80. let nečekal takový akutní nedostatek kamene, který by vedl k tapetování veřejných ploch náhrobky. Za druhé vědí-li o tomto hroznětínští občané, je s podivem, že nebyli s to od převratu sjednat dosud nápravu nebo alespoň pomník zapustit hlouběji, aby jeho původ nebil tolik do očí (natož aby jej někdo ještě dozdobil bílou barvou). De gustibus non est disputandum, a protože to tedy Hroznětínským evidentně nevadí, nemohou se pak divit potulným kolemjdoucím, že se tu zastaví a hlavou potřesou. A třeba cvaknou foťákem. Ba budou tak drzí, že dají fotku na web, aniž by se informovali na obecním ouřadě. Očem asi, pane starosto? O etice?
O tempora! O mores!
Bořek Kršňák